18. červenec 2010

Česká černá komedie o dobrodružstvích jednoho pražského kluka a o tom, co v dějepise nebylo. Neobyčejný název černobílého snímku pochází z chlapecké míčové hry, kterou se zabývají malí hrdinové za kostelní stěnou na Starém městě. Současně však evokuje návrat do tragického období začátku padesátých let, kdy se rozpoutala vlna komunistického bezpráví, viděného očima desetiletého Honzíka Domnosila, jehož komentář provází diváka celým filmem. Poznáváme chlapcovo rodinné zázemí a čtyřletou sestřičku Petrušku s jejími pokrokovými říkankami a hesly, rozvedenou maminku, upřímně věřící v dobro komunismu na rozdíl od jejího skeptického přítele, reakcionáře Františka. Honzík prožívá vnitřní rozpory, ve kterých se střetává dětsky naivní víra v Boha s dětsky naivní vírou v Lenina (uvažovalo se i o názvu filmu Jak jsem se modlil k Vladimírovi Iľjičovi), a prožívá typicky chlapecké trapnosti. V humorné poloze jsou zachyceny i vážné věci.

Mladý vynálezce přijde na to, jakým způsobem se dají vyrábět umělé bytosti.

Přepis Hrabalovy autobiograficky laděné předlohy sice naznačuje určitou poetičnost, hájí naivismus jako životní princip, avšak zasazení do libeňské periferie 50. let je příliš povrchní, zúžená na neškodné bohémství. Ani postižení skutečných postav (byť pánové Hrabal, Bondy a Boudník nejsou přímo jmenováni) není nijak oslnivé, jakkoli žijí tak říkajíc mimo reálný časoprostor, oddávajíce se svérázným diskusím o umění a životě.

Uchazeč o přijetí na FAMU natáčí pro přijímací zkoušky videodokument o učnici Evě, která hledá vhodný model pro kadeřnickou soutěž.

„Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti,“ povzdechne si často mnohý rodič. Nejinak je na tom i matka osmnáctiletého Františka, který právě složil bez velké slávy maturitu a má nastoupit do svého prvního zaměstnání. Fandy má ještě plno klukovských snů, touží po kariéře veslařského reprezentanta, s kamarádem soupeří o přízeň obdivované dívky a vůbec se zarputile brání brát život vážně...